neděle 24. října 2010

Pěkná podzimní procházka

Víkend byl naprosto úžasný! Po dlouhé době jsme neměli žádné plány a tak jsme si mohli s manželem dělat cokoli nás napadlo. Jelikož jsem nepřistoupila na návrh, že se budeme celý víkend válet, naplánovala jsem na sobotu výlet do Lednice. 


Nebyli jsme v Lednici poprvé, ale poprvé jsme tam byli pěšky (teda, přijeli jsme tam autem, samozřejmě, ale prošli jsme se pěšky :-) ). Několikrát jsme si projeli Lednicko valtický areál na kole a zajímavé je, že pokaždé to bylo za tropických teplot, tj. 35 stupňů a víc. Dodnes vtipkujeme, že to ani jinak neumíme, ale vždycky, když si na ten výšlap vzpomenu, kdy asi tak po ujetých 40 km jsme zjistili, že na trase je objížďka, která vedla písčitou cestičkou proti větru, nikde žádná civilizace, bez vody a jídla... tak se opotím. Včera ovšem bylo stupňů 8 a rozhodně jsem se nepotila. 


Nejdřív jsme se pořádně posilnili v Grand Moravia Restaurant (svíčková pro mladou paní a kachnička pro pána). Jídlo bylo vynikající, obsluha milá a jelikož jsem nechtěla k menu polévku, dostala jsem místo ní zákusek. Vynikající tvarohovo jablečný koláč! Velmi milé :-). 

Kachnička :-)

Plní sil jsme se vydali na okruh k minaretu. 

Skleník

Podzimní počasí naprosto vybízelo k focení a tak jsem se chopila foťáku a konečně zase fotila něco jiného než jídlo :-). 





Náš cíl:


Nahoru jsme nevyšlapali. Nebylo úplně jasno a možná jsme byli i líní - 306 schodů a bez výtahu!!. Oba jsme nahoře už ale kdysi byli - já v roce 1995 na školním výletě a manžel v roce 1997 na rodinném výletě - takže si počkáme až bude jasno a uvidíme až do Rakouska :-). 


Foťák jsem půjčila i manželovi...


Využili jsme opuštěného pařezu a spustili samospoušť. Když nejsou k dispozici kolemjdoucí fotografové, umíme si poradit. A musím říct, že už jsme profíci - i přes to, že fotka je trochu nakřivo...



Žluto



Na závěr jsme si prohlédli výstavu Jana Kaplického v jízdárně, která nabízela realizované i nerealizované projekty tohoto významného architekta včetně modelů. O výstavě jsme předem nevěděli a tak jsme do Lednice nejeli cíleně. Byla jsem ale nadšená! Moc se mi to líbilo a všem doporučuji!! Kdo by měl zájem tak výstava je až do konce roku. 

Podzim je moje nejoblíbenější roční období a tento víkend jsem si ho užila se vším všudy. Miluji jak barevné stromy kontrastují s pochmurným počasím až v takové tajemno. Po takovém výletu se vždy těším domů na velký hrnek teplého čaje a buchtu a jak se s dobrou knížkou usadím k oknu a pozoruji padající listí z tepla domova.


Co máte Vy nejraději na podzimu? 

pátek 22. října 2010

Dýně


To je doba, co? Teď byly jedny z těch týdnů, kdy jsem nevěděla kam dřív a tak na blog nezbylo moc času, což je mi líto. Jedla jsem samozřejmě mnoho dobrot, ty ale zůstanou nezdokumentované. Taky se s manželem chystáme na takovou jednu větší koupi a tak je pořád o čem přemýšlet. Což má u mě za následek, že nemůžu spát a přemýšlím a přemýšlím... Na druhou stranu je to taky k něčemu dobré, neboť teď je sobota, půl sedmé ráno, já jsem plně vzhůru (manžel spí, samozřejmě) a tak budu hodná manželka a nechám manžela spát zatímco napíšu o dýni.


Dýně jsem měla vždy spojené s americkým halloweenem, a to do té doby než jsem se vzchopila a rozhodla se koupit jednu mrňavou dýničku na trhu a vyzkoušet ji na vlastní kůži. Nikdy jsem si jich moc nevšímala a tak nevím jestli se u nás objevily až v posledních letech anebo jestli jsem je jen ignorovala. Každopádně, u nás je asi nejrozšířenější dýně hokaido.

To je ona:


Když dýni kupuji, snažím se vybírat kousky s nepoškozenou dužinou, protože jen tak vydrží klidně přes celou zimu, ale abych řekla pravdu, nikdy se mi to zatím nepodařilo. Jak mám dýni na očích, tak u mě nemá šanci.

Dýně hokaido jsou skvělé v tom, že se jí i se slupkou. To usnadní mnoho práce neb loupání dýně není pěkná podívaná.

Dá se připravovat např. v páře, podusit v troše vody, ale já ji nejraději připravuji v troubě. 

Takže, jak na ni? Dýní nejdříve pořádně umyji, neboť bývá často od hlíny a rozkrojím na půl.


Chce to pořádný nůž a sílu, ale jde to. Jen prosím opatrně!! Jakmile se to povede, měl by se Vám naskytnout takovýto pohled: 


Semínka jsou jedlá a dají se opražit. Jen je s tím docela dost práce, neboť se musí očistit od dužiny, umýt, nechat usušit a poté teprve pražit. Zkoušela jsem to dvakrát a asi jsem dělala něco špatně, protože se moc nedaly jíst. Měla jsem za to, že po upražení se jí i "skořápka", ale nešla mi vůbec rozkousnout a akorát mě z toho bolely zuby. Tak nevím...


Takže dál vydlabeme ze středu semínka i s dužinou a toto vyhodíme. Jde to nejlépe lžící.


Po vydlabání nám vznikly takové krásné mističky, které můžete rovnou použít třeba na zapečené dýňové misky, které hodlám brzy vyzkoušet (na lince mi leží další dvě dýně tak si myslím, že příležitost bude).


Tentokrát jsem ale šla tradiční cestou. Dýni jsem nakrájela na měsíčky - tentokrát to jde pokrájet lépe a položila na lehce vymazaný plech.




Nakrájenou dýni jsem ještě trochu pokapala olivovým olejem a vložila do vyhřáté trouby. Může se i různě okořenit, nebo jen posypat solí. Já ale dýni využívám jak na sladko tak na slano proto si ji ochucuji až při přípravě konkrétního jídla.

Dýni peču zhruba 30 - 40 minut a v polovině pečení kousky otočím. Jestli je dýně hotová vyzkouším jednoduše zapíchnutím nože (jako do brambor) - jestli nůž zajede do dužiny lehce, je hotovo!


Dýni jím nejraději jen tak, třeba posypanou trochou skořice.



Nebo ji zakomponuji do pestrého talíře "od každého trochu":


Nebo na salát, do rizota, nebo do ovesné kaše...

I přes to jak mám dýni ráda, nejsem schopna ji sníst celou na posezení. Opravdu ne. To by se ze mě stala taky dýně... Nesnědenou dýni dám v plastové dóze do ledničky a jakmile mám na ni chuť, stačí ji ohřát půl minutky v mikrovlnce. Nebo je dobrá i po studenu.

 
Z dýně je také výborná buchta, ale to zase příště!



pondělí 11. října 2010

frittata se žampiony, špenátem a kozím sýrem



Včera jsme byli s manželem na návštěvě u mamky. Bylo to skvělý, pěkně jsme si popovídali a dokonce jsme dostali i něco k jídlu. Dělám si srandu, u mamky vždycky dostaneme něco dobrýho. A to by nebyla mamka, aby toho nenachystala jako pro celou ulici. Naštěstí s tím neměla moc práce, protože se podávaly různé druhy sýrů s pečivem. Neměla jsem aspoň výčitky, že nemusela stát celý den u plotny. Takhle jsme společně udělali obložený talíř, nakrájeli hrušku, která sýry nádherně doplňuje (já ještě rajče) a mohlo se ke stolu. Samozřejmě nechyběl můj oblíbený kozí sýr, a to i přes to, že mamka kozí sýr nepozře, ani za nic. Pro mě nepochopitelné, ale některé lidi prostě nepřesvědčíš :-). 

Každopádně vybírat jsme mohli z různých druhů sýrů: camembert, roquefort (ten byl úžasný s tou hruškou), uzená parenica, kozí brie, leerdammer a ještě jeden kozí polotvrdý sýr. Ochutnala jsem od každýho kousek, ale i přes to zbylo ještě tak na 3 večeře. Bylo jasné, že si sýry odvezeme domů. Hlavně ty kozí. 

Teď máme ledničku plnou různých sýrů a já přemýšlím co s nimi, aby se stihly spotřebovat, než se zkazí. V práci jsem už měla na oběd sendvič s leerdammerem a brusinkovým džemem (nedivte se a zkuste to, budete překvapeni jak je to dobrý) a celý den jsem hloubala v paměti, jak bychom mohli využít zbývající sýry a přitom si udělat zdravou a výživnou večeři. A jelikož jsem ještě od mamky dostala čerstvá vajíčka od paní sousedky z chalupy, vyklubal se na povrch nápad udělat frittatu. 

A co je to frittata? Zjednodušeně řečeno, jde o takovou tlustší omeletu, která se především dělá s různou zeleninou a zapéká se sýrem. 

Ze zeleniny jsem tentokrát zvolila žampiony, špenát a rajče, které bych jinak musela vyhodit.

Příprava je skutečně rychlá a proto se hodí i na všední večery, kdy není moc času nebo nálada vařit.

Nejdřív jsem si osmahla dva velké žampiony pokrájené na kostičky na olivovém oleji.


Mezitím jsem si nachystala špenát. Můžete samozřejmě použít mražený, ale rozhodně listový. Já šla opět do práce přes Zelňák a tak mám čerstvý. Oprala jsem ho, ukrojila tuhé stonky a nakrájela ho na proužky.


A přidala k žampionům.


Jakmile špenát zvadl, zalila jsem zeleninovou směs pěti vajíčky, rozšlehanými s trochou soli a pepře.


Poté co vajíčka trochu ztuhla, pokladla jsem povrch nakrájenými rajčaty.


V tuto chvíli mi umřela baterka ve foťáku, takže šla do nabíječky a já ještě nakrájela plátky kozího sýru (typu brie), které jsem na frittatu naskládala a vložila celou pánvičku do vyhřáté trouby, aby vajíčka zpevnily a sýr se roztál. 

Hotový produkt by měl vypadat asi následovně:


Detail.


V kuchyni (i v celým bytě) to úžasně vonělo a i když ještě teď trávím, sbíhají se mi při pohledu na tuto nádheru sliny. 

A moje porce se zbylým špenátem ve formě salátu, který se už nevešel na pánvičku, toastíkem a červeným vínem - kvůli antioxidantům, přece :-).


Ještě nám zbylo trochu kozího brie, polotvrdý kozí, leerdammer, parenica... Nějaké nápady jak je zužitkovat?

sobota 9. října 2010

Anglická snídaně



Předevčírem mi mamka poslala odkaz na jeden blog, který mě okamžitě chytil. Jsou tam teprve dva záznamy, už teď se ale těším na další. Je to blog mého bráchy, který odjel na rok do Anglie a zaznamenává tam svůj pobyt. Aspoň tak mám přehled jak se má, co dělá a tak. Je pravda, jak píše, že před jeho státnicemi i po jejich úspěšném složení byl strašný fofr, a tak jsem si ho ani nestihla užít. Proto se už těším jak přijede na promoci (svoji) a hlavně jak pojedeme před vánocema na hory. 

Bratr studuje v Huddersfieldu a bydlí se svoji skvělou přítelkyní v moc pěkném bytě. Jelikož doma (v ČR) bydlel u rodičů, měl o veškerý servis postaráno. Nyní ovšem je vše na něm a na Štěpánce. A tak se učí prát, uklízet, mýt nádobí a taky každodenně vařit. V tom mu může určitě pomoci můj blog a budu ráda, když se tu inspiruje. Protože je základem každého dne pořádná snídaně a jelikož se jeho blog nese název Johnny's English Breakfast, rozhodla jsem se mu na tomto místě ukázat, jak lze jednoduše připravit výbornou a zdravou snídani, která ho zasytí na celé dopoledne. 


Ovesná kaše (v Anglii také pod názvem Porridge) je strašně výživné jídlo, které se v podstatě dá jíst během dne kdykoli. Kdo musí má omezený rozpočet (jako např. bratr v Anglii), nemusí mít žádné obavy, neboť cena za porci ovesné kaše se pohybuje kolem asi tak 5,- Kč (0.17 liber :-) ). Samozřejmě, že se cena zvýší použitím dražších ingrediencí, ale ovesné vločky od emca za 12,- Kč za půl kila jsou stejně hodnotné jako např. ovesné vločky bio, proto není důvod sahat na dražší suroviny.



Ovesné vločky jsou podle mě superportravina. Oproti ostatním cereáliím má oves nejvyšší obsah bílkovin a minerálních látek, obsahuje vysoký podíl vlákniny a nelze opominout ani jeho antioxidační účinky. Oves umí snižovat cholesterol v krvi, což je významné především pro snížení rizika vzniku kardiovaskulárních onemocnění. A v neposlední řadě je ovesná kaše strašně dobrá!

Existují i instantní varianty ovesných kaší od různých firem (např. emco, bona vita...), které oproti domácí ovesné kaši jsou hotové za 1,5 minut, na druhou stranu jsou často přeslazené a víc zpracované, proto mají také vyšší glykemický index (GI). Vyšší glykemický index potraviny znamená, že po jejím požití se zvýší hladina cukru v krvi, což laicky řečeno znamená, že po jejím snězení budeme mít větší chuť na sladké. Ale když na věc přijde, instantní ovesná kaše je vždy lepší než rohlík se salámem.

Domácí ovesná kaše je ale hrozně jednoduchá a nezabere déle, než se Vám uvaří voda na čaj. 

Ovesná kaše:

Přísady:
  • ovesné vločky
  • mléko, voda
  • špetka soli
  • 1/2 banánu
  • dále cokoli podle chuti
Ovesné vločky smícháme v rendlíku s mlékem nebo vodou nebo směsí vody a mléka (tu dávám já). Pro ty co trpí laktózovou intolerancí nebo alergií na mléko můžou mléko nahradit mléčnými náhražkami (sójové, rýžové a jiné mléko). Poměr je vždy 1:2 (ovesné vločky : tekutina). Přidáme špetku soli a dáme vařit. Vaříme tak dlouho dokud se nevytvoří kaše požadované hustoty. Já většinou nechávám kaši vařit tak dlouho, až při míchání zůstává odkryto dno rendlíku. Taky, čím jemnější ovesné vločky máte, tím je doba přípravy kratší. 





Mezitím co se kaše vaří si připravím přísady. Kaši nijak nesladím. Ale nesladká ovesná kaše není nic moc. Místo cukru však stačí použít banán, který je přirozeně sladký a navíc kaši pěkně nadýchá. Banán se může přidat rovnou do rendlíku ke kaši jak se vaří. Já ale nemám ráda vařený banán a tak si banán rozmačkám do misky, na to si většinou dám dvě lžičky kokosu, drcených lněných semínek nebo rozinky, oříšky, semínka, datle... v podstatě můžete dát do kaše cokoli máte po ruce a cokoli máte rádi. Třeba i kousky čokolády. Proč ne :-).



Ke konci vaření přidám do kaše ještě trochu skořice, která kaši nádherně ovoní. 



Jak je kaše hotová, přesunu ji do misky s nachystanými přísadami, zamíchám a podávám. Tím, že banán nevařím není po zamíchání kaše horká a dá se hned jíst, což je výhoda. Ráno jsem většinou hladová a netrpělivá a ne jednou jsem si pěkně spálila patro. Chybami se člověk učí, no ne?


Někdo může nad vzhledem ovesné kaše ohrnovat nos, ale mnohdy ji ani neochutnal a tak nemá co mluvit. Kaši ještě někdy doplním lžičkou marmelády, javorovým sirupem nebo arašídovým máslem. Ani nutela není špatná... S ovesnou kaší se dá nekonečně experimentovat a s chladnějším počasí si ovesné kaše začínám dělat čím dál tím častěji. Pokusím se Vám tu ukázat mnoho variant, proto se těšte na jablečno-skořicovou kaši, s vlašskými ořechy, hruškou nebo třeba dýňovou kaši. To je extrém, ovšem vynikající, ale jak je vidět dá se do kaše přidat téměř cokoli. 

Kaše příjemně zahřeje, což třeba do sychravého britského počasí přijde určitě vhod, no ne? Jak znám bráchu, tak nevím, nevím jestli si kaši uvaří. Mám za to, že v Anglii je ovesná kaše docela oblíbená a tak věřím, že kdyby na ni měl chuť, ale nechtělo se mu ji vařit, tak mu ji udělají v každém bistru :-). Určitě ale nebude tak dobrá jako domácí, s láskou dělaná!



neděle 3. října 2010

Jsem superžena!


Volno na svatého Václava jsem využila do poslední minuty. Uklidila jsem byt, navařila dvě jídla, uběhla 10 km a vyžehlila asi tak 15 košil a 158 triček. No nejsem superžena?

Původně jsem měla v plánu si jít zaběhnout Svatováclavský běh v Blažovicích (u Brna), ale probudila jsem se do vydatného deště, a to by bylo moc velkého přemáhání. Běh byl ve 12 a když i o půl jedenácté stále lilo, bylo rozhodnuto. Škoda... Na takovýchto malých závodech je skvělá atmosféra spousta srandy a proto jsem se těšila. Je to událost, na které se sejdou běžci staří, mladí, závodící i amatéři, prostě všichni, co se chtějí ve sváteční den proběhnout a pobýt na čerstvém vzduchu. Oproti velkým akcím organizovaných především v Praze je zde také patrný rozdíl i v módě běžců. Poslední takový závod jsem si zaběhla při Rohálovské desítce na konci února. 


Mimochodem, ten pán ve žlutém je bývalý Jihomoravský hejtman Stanislav Juránek. Potkali jsme se už na druhém závodu!

V tu dobu jsem byla v plném tréninku na pražský půlmaraton a napadlo mě zkusit si zaběhnout závod poloviční trati, abych zjistila jak na tom jsem. 




Byla to paráda. Závod hostila malá víska Prusinovice a role se zhostila velmi dobře. Běžců se sešlo asi 200 (což je oproti pražským masovým akcím hrstka), ale mezi nimi byli špičky českého běhu (Kamínková, Štefko...), což učinilo závod atraktivní nejen pro obyvatelé Prusinovic, kteří ze svých zahrádek a dvorků povzbuzovali co to šlo. A nejlepší na těchto závodech je pozávodní guláš v místní sokolovně!


Bohužel, svatováclavský guláš tentokrát nebyl :-(.

Ale zpátky k mým supervýkonům. Jak jsem slibovala na začátku týdne, byly švestkáče!

Těsta na knedlíky jsou různé, ale já mám nejraději tvarohové těsto. Recept mám od mamky a je hrozně jednoduchý:



  • 250 g tvarohu (měla jsem tady ten odtučněný a bála jsem se jak knedlíky vyjdou - vyšly úžasně, takže se asi opravdu dá použít jakýkoli tvaroh)
  • 250 g polohrubé mouky
  • 1 vejce
  • špetka soli
  • švestky
Postup je taky hračka:
  • Do odvážené mouky přidáme tvaroh, vejce a sůl a smícháme do tuhého těsta, které však nelepí.

Přísahám, že tam bylo 250 g!


Nejdřív jsem začala míchat vařečkou...


Ale pak jsem sundala prsten



a pustila se do těsta rukama.



S těstem se velice dobře pracuje, nelepí se, netrhá se, fakt super!

Těsto už je připravené na švestky a tak jsem utrhla kousek těsta, vytvořila placičku a zabalila do těsta švestku. Asi tak:




Takto jsem pokračovala až mi nezbylo žádné těsto a nakonec jsem měla toto:


14 knedlíků!

Mezitím co jsem balila švestky jsem si dala vařit velký kastrol vody. Jakmile jsem měla dobaleno, voda vařila a knedlíky mohly dovnitř. Nevím jestli se má voda solit nebo ne, já ji osolila neboť mi to přišlo automatický jako při vaření těstovin.


Jeden po jednom šly do vody


Vešly se tam všechny


Asi by se neměly dotýkat, ale kdo by to dělal na dvakrát...

Jakmile knedlíky vyplavou, jsou ready


A můžeme podávat


Nebojte, to není moje porce! Knedlíky se docela dobře ohřívají a měla jsem je naplánované na večeři v týdnu. Bohužel jsem nějak zapomněla vyfotit moji porcičku a tak si to budete muset představit. Knedlíky kromě tuku v tvarohu (tento byl ovšem odtučněný) a ve vajíčku neobsahují další přidaný tuk a tak jsou relativně zdravé. Je tam samozřejmě bílá mouka a těžko říct jestli by to šlo s celozrnnou nebo aspoň půl na půl (je to výzva!), ale jednou za čas se nezblázním :-). Jak je pokrm vydatný také záleží na tom, co si na knedlíky člověk naservíruje. Jestli je utopí v másle tak se moc o dietní pokrm jednat nebude, no ne? Takže všeho s mírou a dobrou chuť!

Naši je mají rádi s namletým mákem a cukrem, polité máslem. Manžel je jí jedině se strouhaným kokosem a cukrem (bez másla) a já si na ně dám kopeček zakysané smetany a skořici. Způsobů jak je vidět je mnoho a věřím, že i další variace jsou výborné.

Jak vy jíte švestkové knedlíky?

Mezitím co se nám uvařily knedlíky přestalo pršet a já se konečně mohla jít proběhnout. Počasí po dešti na běh miluju (až na promočené boty od kaluží) a po doběhnutí jsem byla plná endorfinů! Není to vidět?